„Máme čtyři děti, a protože je můj muž ajťák, říká, že máme ,dvě z vlastních zdrojů a dvě outsourcované’,” směje se psycholožka Martina Vančáková. Spolu s manželem se před více jak 10 lety rozhodli stát pěstouny. Do jejich rodiny tak přišli romští sourozenci. V té době už měli biologického syna a Martina přiznává, že počátky nebyly snadné. „Pořád dokola jsme řešili ty samé situace, které byly pro děti vyloženě nebezpečné. Jako že po ulici chodíme za ruku nebo že se leze na strom jen tam, odkud pak dokážu slézt. Současně si nesly z raného dětství přesvědčení, že si musí všechno udělat po svém, protože se na dospělé nemohou spolehnout,” popisuje. „Pak to ale zase začalo být těžké, když přišla puberta. Začaly se otevírat ty rané věci, přicházela otázka identity. Objevují se otázky, proč nemohou být se svými biologickými rodiči. Umocňuje se to tím, že zažívají i rasismus, hlavně starší syn, který je tmavší. Musel i kvůli šikaně změnit školu,” říká. A s rasismem se potýká dodnes. Podle Martiny je důležité, aby rodiče s dětmi jejich identitu odmalička řešili a nepotlačovali ji. Jinak se problémy umocní. I proto Martina založila projekt Naše romské dítě, který se snaží pomoci rodičům, kteří si vzali do pěstounské péče nebo adoptovali romské dítě. Celý článek najdete na táto stránce.
