Teto a strejdo nebo mami a tati ?

 

Mně to řekl jednou nebo dvakrát Ládík, že by chtěl a já mu říkám – je mi jedno, jak mi budeš říkat. Zakázala jsem jim říkat babi J to mi prostě nesedí. Vím, že někteří pěstouni mají třeba maminka Ája, maminka Petra. Myslím, že na tom to nestojí. Myslím, že pokud je to pro to dítě podstatné, tak ať říká mami. Aby prostě nějakou tu maminku mělo.  Tak ať mu říká, ty naše děti vědí i o své mamince, vědí i o svém tatínkovi.  I když se často nevídají, ale prostě vědí, že je mají, tak my jsme pro ně strejda a teta. A přijde mi to normální. Je fakt, že to přináší nějaké… třeba ve škole jeden chlapeček mi říká – ti vaši kluci nemají mámu a tátu. A já mu říkám – a jak ty to víš.  Oni mají mámu a tátu, ale starám se o ně já.  Lidé se ptají, děti se ptají. My dospělí to uneseme a děti ať si to udělají tak, jak je to po ně pohodlné.

 

 

Spolupráce s odborníky

 

Mája je „ náš“ psycholog, občas jdeme za mámou. Máme trošku těžší situaci, ne úplně všichni pěstouni navštěvují ve vězení.  A ne úplně všichni musí svým dětem říci, že jejich matka je ve vězení. Máju navštěvujeme jako odborníka, myslím si, že je to hodně dobré a že je potřeba, aby k ruce někdo byl. Neříkám, že tam musí chodit všichni pěstouni, třeba někdo nemá problémy, ale myslím, že je to dobré, když to je. S „doprovodkou“ mám špatnou i dobrou zkušenost, když má člověk dobrou klíčovou pracovnici, tak je to dobrý bonus.  Což mám já teď a já si nemůžu stěžovat.  Je to někdo, kdo mi opravdu pomáhá. Když pěstoun cítí, že mu doprovodka nepomáhá, měl by ji vyměnit. Tak dlouho měnit, až najde někoho lepšího. Klíčový pracovník musí být prostě takový, který člověku sedne.  A cítí, že bojuje za jeho věc, za jeho děti. Já to teď tak mám a jsme naprosto spokojená. I mi pomáhá třeba teď, když se snaží nakontaktovat sociální pracovnice ve vězení, aby nechala matka Danka trochu dýchat. Kluci potřebovali brýle, rovnátka, logopedii, nic z toho neměli.

 

Dovolená od dětí ?

 

Já supervizi nemám. Já vím, že to pěstouni neradi dělají ty kontakty, já také ne, přináší to spoustu nervů, ale pokud to tak děti cítí, tak by to ti pěstouni měli dělat, ale ať si řeknou o asistovaný kontakt, ať v tom nejsou sami, protože je to těžké. Důležité jsou tzv. „ odlehčováky „, aspoň týden na jaře, týden na podzim, bez kluků, utužit vztah s manželem. Někdo to bere - pěstoun chce na dovolenou, vůbec to nechápou, oni to berou jako naše děti a říkají - my také nemáme dovolenou od našich dětí. Moje kamarádka si vzala holčičku. Má možnosti hlídání. Já mám sedmdesátileté rodiče, kteří hlídat nemohou. Já musím žádat cizí lidi. Ale musí s nimi člověk vyrovnat.

 

Co dávky, dostačující, nedostačující? Pokrývají náklady?

 

Víte, může to pokrýt, člověk může žít skromně, nebo středně skromně, nebo hýřivě. Já jsem své děti vedla ke skromnosti. Ty dávky vystačí. Ale když by člověk chtěl, a že by si to ty děti zasloužily, dopřávat trošku řekněme nadstandard, by si děti mohly někam vyjet, nemusí mít materiální věci. Není nutné, aby měly značkové věci, to si nemyslím, je lepší je vychovávat k tomu, že to nepotřebují, pak budou v životě svobodnější. Ale právě proto, že zažívaly traumata, tak aby měly možnost se uvolnit, ulevit si, pohrát si. Škola nabízí dost věcí pro Danka, ale každý ten týdenní pobyt stojí 4.500,- Kč, tak to prostě nejde, aby člověk koupil všechno. Ale přitom si myslím, že zrovna tyhle děti by si to zasloužily.

 

Finanční ocenění pěstounů

 

Já jsem o tom tak nepřemýšlela, někteří to přepočítávali na hodiny, pak je to žalostné. Já to vnímám tak, jestli ta naše rodina někde neskřípe a to zas ne, že bychom neměli na boty, samozřejmě člověk použije část odměny pěstouna pro ty děti. Protože proč ne, jsou to děti a ty naše děti si neužily ničeho. Je to tak, že ty naše děti nejsou nijak extrémně talentované. Kdybych měla zaplatit nějaké hodiny výuky hudebky, tak si myslím, že to potom nestačí na tyhle věci. Kdyby to bylo nadané dítě a ještě tři nadané.  Danek neví, co by chtěl, on v životě neměl tu šanci si něco vyzkoušet v dětství.  Aby si vyzkoušel, jestli byl dobrý modelář nebo hudebník nebo fotbalista, tak to zkouší teď ve čtrnácti, tak má co půl roku jiný kroužek, nevím, jestli u něčeho zůstane, ale říkám, kdo kdy mu to má dopřát?  Děti v jeho věku už by měly vědět, co jim jde.  Ale neměl šanci. Dozvěděla jsem se, že on do deseti let jenom lítal po vesnici, pořád, to bylo všechno. Hodně přehodnocuje ten jeho vztah k matce,  vždycky ji bránil. A teď mi řekl – teto, se mnou se máma tak neučila, jako ty se učíš s kluky.  Ajá - Danku ale číst tě musela učit, vždyť to člověk potřebuje tu pomoc a on - ne já jsem to nějak asi zvládal, ale ona se mnou ani nechodila do školy  a já říkám a s kým jsi chodil do školy?  No s kamarádem.  Teď si to uvědomuje, že ta péče nebyla a říká – já jsem to ale považoval za normální.  Ale to je v pořádku, každý to, v čem vyrůstá, považuje za normální. Já jsem trochu odpůrce těch značkových věcí, protože to považuji za blbost, říkám si, že ty děti jsou na to z některých ústavů zvyklé a pak třeba když si vydělávají, tak si nevydělávají tolik a jsou z toho nešťastné a nespokojené, že nemůžou mít značkové věci. Je lepší je vychovat tak, že to nepotřebují, ať mají raději slušné, pěkné boty. Bohužel v těch ústavech mají všechno zadarmo. Když mi tam Ládík začal kopat do piana, říkám - Láďo, co kdyžto rozbiješ? On -  tak napíšeme žádost, ale já říkám - tady nejsi v ústavu, tady můžeš psát žádost na všechny strany a piano nebude. Mají hodně věcí. Oni jsou jakoby normální a pak někde je nějaká mezera. Byli u nás známí a najednou jsme slyšeli hroznou ránu.  Tak jsme vyběhli, děti, že se nic nestalo, spadla tyč mezi dveřmi. Ale syn mé známé měl vyražený dech. Zvláštně reagují, pro ně je důležitá ta tyč než ten člověk. Musí se jim vysvětlit, že nejdřív člověk, co kdyby se něco stalo? Zažije člověk mezery. A mě u toho Danka často nenapadlo, že tam je mezera, oni se snaží vše kamuflovat, že všechno vědí, všechno znají, ale v životě k tomu nečuchli, to by mě nenapadlo.

 

Vzkaz budoucím pěstounům

 

Nejhezčí je, že dáte dětem novou šanci. Všechny děti mají mít šanci na normální krásný život, na krásné dětství. Ale hlavně na to, aby z nich mohly vyrůst zodpovědní mladí lidé. Je to hrozně hezké, je to hezká práce dávat dětem nové šance. Ty děti je v ústavu nedostanou, to není šance na normální život, to je šance na přežití dětství. Ale není to šance, aby z nich vyrostl rozumný, pracovitý, zodpovědný mladý člověk. Já to vidím i na tom Láďovi.  Láďa chodí na hraně, buď sklouzne do dobra nebo do zla. Jaroušek je hodný, má dobré srdíčko, u toho si to nedovedu představit, to by ho musely zlákat drogy. Ládík pořád chodí na té hraně, jednou bude muset přejít na jednu nebo na druhou stranu. Kdyby se s Láďou jednalo zle, tak bude tutově zlý i v životě. O Jarouškovi nejsem přesvědčená, ale o Láďovi určitě.  Já nevím ,jestli někdo dělá statistiky, kolik dětí končí v kriminálech, podle mě spousta, tak já doufám, že potenciálně připravím svět o tři delikventy.

 

Já se jim nedivím, zraněné zvíře kolem sebe kope, proč by kolem sebe nekopal zraněný a ublížený člověk?

 

 

 

 

Ještě není vyhráno, až se mi to povede! Já si to říkám o svých dětech, říkám si, moje děti se mi povedly, manžel mi říká, ještě to neříkej, ještě se něco může stát. Já říkám, ne už jsou rozumné, tak jestli budou i tyto rozumné. Neříkám, že musí mít rodinu, ale prostě budou pracovat a až budou v tom životě samostatní, nebudou ubližovat, tak si myslím, že se to povedlo.