2. ČÁST

Jsem hodný, dělám to dobře?
Asi když člověk přijme ty děti, takové jaké jsou ty první měsíce, nemůže počítat, že budou pořád stejné. Musí si říct, že je to pro děti opravdu velký nápor. A že ty děti se chovají jako ve stresu. Řeknu to trochu konkrétně. Jedno z těch našich dvojčat se velmi vztekalo. Teď už se nevzteká. Ale během toho období se opravdu vztekalo, vymýšlelo lumpárny. Házelo oblečení na střechu. Dělalo věci, že člověk by se bál je nechat chvilku samotné. A přitom jsou to děti, které by chvilku samotné být mohly. Ale nejde to, protože člověk neví, co vymyslí. Řekla bych, že děti z ústavů, to je problém, ony jsou naprogramované na ty lumpárny, jak žijí v tlupě dětí, tak je to hrozná sranda dělat lumpárny. Ony udělají lumpárnu a ty velcí kluci se jim zasmějí. Strašně se jim to líbí. Člověk musí trochu hodnotit i jiné věci. Všechny tyhle děti, pořád jim šrotuje v hlavě, proč byly opuštěné rodinou. Sice to na nich není vidět, ale uvnitř si pořád říkají, já jsem špatný, ale pořád potřebují ujišťovat, že jsou dobří. Pořád chválit a pořád najít další věci, proč je chválit. Třeba ty moje malé děti si o to říkají – teto, že jsem teď hodný? Že jsem tohle udělal dobře? Že jsem měl pravdu? Ty větší to neříkají, ale ony to potřebují také. Také potřebují být dobří. Potřebují to mnohem víc než jiné děti.

Denní režim s dětmi
Nám se to teď změnilo tím, že ti naši kluci začali chodit do školy, začali mít úkoly.  Denně děláme úkoly, denně čteme. Oni to mají jako hukot. Zaplať pánbů, že Danek půjde až za rok na učňák. Jinak bychom to měli všechno v jednom. Je fakt, že můj životní rytmus se strašně zrychlil. Když děti odrostou, sednete si do křesla, uděláte si pohodičku. To si teď dám málokdy. Většinou u toho loupu brambory.  A jenom když nejsou doma. Ale jsem za to ráda, sedět v křesle může člověk i v sedmdesáti. To ještě počká, nemusí to být teď. Všichni chodí do školy, já chodím do práce. Začala jsem učit pro malou technickou univerzitu. Je to technické vzdělávání malých dětí. Je to projekt kraje. Jsou to čtyři ženy na mateřské dovolené, vymyslely program pro technické vzdělávání. Je to úžasné, je to s legem, s kostičkami. Jednoduše, malé děti zapojují rozvody vody a elektřiny a stavějí elektrárny a čističky vody. Je to úžasný program a KV kraj to teď zaplatil třiceti školkám. Já objíždím školy i školy s tímhle programem. Dopoledne jsem v práci, pak rychle něco udělám, než přijdou kluci, nějaké jídlo, u nás musí být strašně moc jídla, u nás je pořád hlad.

Říká se, že děti z ústavu se sytí tím, že hodně jedí ….
Všichni potřebují moc jídla. U toho jednoho je to evidentně dosycování, protože ten měl od začátku velký strach z hladu. Stávalo se mi, že v půl šesté ráno zaklepal v ložnici na dveře - teto budeme dneska snídat? Já říkám - každý den snídáme. Teď bych řekla, že je to tak, že už nemá strach. Trvalo to dobře rok a půl. Řekla bych, že teď pár týdnů začíná nemít strach, ale opravu měl strach, že nebude mít co jíst. Jsou to mlsálkové, mimo hladu mají ještě i chuť. Měli jsme zrovna nedávno školení o zdravé výživě. To se občas stane, ale mně to přišlo jako nevhodné. Je jsem svoje vlastní děti stravovala zdravě, odmítala jsem ji dávat pamlsky. Ale těmhle dětem to nejde. Je to tak, že tatínek odmítne návštěvu… hrnek kakaa, sušenka, ty děti potřebují dokrmovat citovou prázdnotu. Kurz zdravé výživy je poptávaný, ale já nevím proč. Kluci si řeknou, teto já chci tohle a tamto. Ale Danek si neřekne. Teď nám začal dělat to, že večer se mu nechce spát a vyluxuje lednici, zmrzlinu.  Nějak jsem to vyprávěla té paní a ona mi říká - proč ji tam tedy máte, tu zmrzlinu? A já říkám - to je těžké vysvětlovat. Třeba když jsme pracovali na zahradě, tak doma šup, zmrzlina, nebo prostě něco. Ale funguje to tak. Říkám u svých dětí, ty byly milované, tam můžeme řešit kolik cukru. Já jsem dětem snížila velmi hladinu jejich cukru.  Ale nejde to násilně, to taky třeba nikdo nechápe, že ty děti, jak se vídaly s tatínkem, jsou zvyklé na hranolky, hamburger, párek v rohlíku, karbanátek a možná bramborovou kaši, to jsou jejich nejoblíbenější jídla. A já umírám, když je vidím, jak si vezmou chleba. A namažou si jej hořčicí.  Ale nemůže jim to člověk vzít, oni potřebují mít něco, co považovali za dobré v té původní rodině. Potřebují si to přinést. Tak já trošku úpím ze spotřeby kečupu u nás v rodině od té doby, co tam mám kluky  Ale říkám si, to není to podstatné.

To si jednou nastaví oni. Oni potřebují něco, co předtím bylo dobré. Třeba se stalo - my jsme hodně s těmi dětmi jezdili na výlety, Když mají zážitky, oni jsou úplně jiní, člověk vidí, jak ožívají, jak začínají být dětmi, když někde jsme. Stalo se to, že oni mi ty zážitky začali vyprávět. Že něco zažili s tátou. Mě to trošku mrzelo, ale pak jsem o tom mluvila s tou Májou. Vyprávěla jsem jí to a ona mi řekla - to je prostě normální, to patří do procesu uzdravování, oni mají u vás dostatek lásky, potřebují si vylepšit to, v čem jakoby žili. Pak dojde k době, kam došel Danek, on je v pubertě a vyhraňuje se vůči rodičům. Otčímovi se už vyhranil dávno. Teď se vyhranil vůči matce.  Přišel za mnou, že už tam nechce jezdit. Já jsem řekla - v pohodě Danku, jezdím tam stejně jenom kvůli tobě. Já jsem ti to říkala několikrát, že nemůžu zachránit celý svět, rozhodla jsem se pomoci vám, vaší mamince pomáhají jiní lidí. Ale důsledky jsou hrozné, maminka atakuje, je tam citové vydírání. Je to teď takový můj úkol, ochránit toho Danka. Mluvila jsem s jeho maminkou, říkám jí - pamatujete si přeci jaká jste byla v pubertě? A ona - ani ne. Vy si nepamatujete, že jste byla zlá a drzá na své rodiče?  A ona, že ne. Ona neměla sebereflexi. A já říkám - tak já si to pamatuji a byly takové i moje děti.  Dan teď je takový, je v pubertě. Skončí telefon a on řekne - máma je debil. Říkám – Danku, takhle nemluv. Ale máš právo se zlobit. Silně tlačí, to teď prožíváme.

To je jeden z nejhorších úkolů pěstounů, provést děti pubertou. Přitom to je přesně ono, otázka  identity. Kdo tedy jsem, když ta máma se na mě vykašlala, nebo udělala to, co udělala a díky tomu jsme skončili, kde jsme skončili.
Já jsem i přemýšlela o Dankovo pubertě, protože trošku tam náznaky byly, říkala jsem si, vůči komu on se vyhraní? Tátu nemá, neví, který to je. Máma je ve vězení. Vůči ní má ochranitelský komplex. Bude se vyhraňovat vůči mně, kterou zná chvíli?. On trošku se vůči mně vyhraňuje, ale je to jiný. Tak si říkám, zaplať pánbů, že se vyhraňuje, vůči mámě to je zdravé. To tak má být, a pro nás je to lehčí, tedy v jednom směru lehčí. Já si myslím, že kluci se už budou vyhraňovat vůči nám. Trochu jsem se bála, že Danek pubertu neprožije. Jak? On má tolik starostí a všeho, on je fakt hodný. Byli jsme na houbách. On ho vždycky chytne takový ten rapl. Byla tam dcera, tak říkám - Danka eliminujeme, tak jsme byly spolu a on mi pak říká - no teto já nevím, já mám prostě ty návaly vzteku.  A já říkám – Danku, to je prostě puberta.  Tohle teď budeš muset pár měsíců, možná pár let vydržet. A on říká - no ale abyste to vydrželi vy. A já -  hele já už jsem prožila tři puberty, tak když nebudeš chlastat, fetovat, krást, tak si myslím, že to také vydržím.

Manžel pomáhá a dělá zábavu
Většinou děti vozím já, někdy mají nějaký kroužek, někdy ne, děláme úkoly, pohádka, večere. Když nemají kroužek, tak jsou tam nějaké hry. Manžel je náš stroj na zábavu, bere je do bazénu, na bowling, zakopá si s nimi, já zase řeším ty úkoly a povinnosti.

My jsme ti, kdo dává péči a lásku
Nejvíc mě těší, když ty děti dokáží zvítězit samy nad sebou. Když nad něčím dokáží zvítězit, tak to mě hrozně těší. Myslím tím třeba Ládíka a ten jeho vztek. Teď teda řešíme zase lhaní. Je těžké, když dostanete dítě, které lže, když mluví.  Tak je těžké ho to odnaučit. A protože si to Láďa rád řídí sám, tak mu říkám, že i tu pusinku si musí řídit sám, musí ohlídat, aby ta pusa nelhala. Ládík nelže, jenom jeho pusa.   Pak mi dělá radost, když dostavám obrázky. A tam je ten domeček.  A tam je napsáno, Jarka a Ája.  Jsme tam my v tom domečku.  Tak to mě těší.  Ne že bych ty rodiče chtěla vyeliminovat, ale přeci jen jsme to my, kdo jim dává tu péči a lásku.