1. ČÁST

Paní Nováková je pěstounkou od r. 2016, má vysokou školu chemicko-technologickou, pracovala výzkumném ústavu nebo ve výzkumném oddělení různých firem firmy na vývoji nových výrobků a toto je její příběh a její zkušenosti s pěstounskou péčí.

Musím říci, že se mi postupem času se mi přestalo líbit v komerčním prostředí a vždycky jsem si říkala, že výsledkem mé práce jsou prostě „jen“ peníze. Někdo získá nějaké peníze a z těch peněz většinou zblbne. Já jsem se seznámila s paní, která odchovala tři páry dětí v pěstounské péči a ta mě inspirovala už před lety, ale tehdy jsem o tom neuvažovala, měla plné ruce práce se svými dětmi, ale když mi odrostly, tak jsem v roce 2014 tu paní znovu potkala a ona nám hodně vyprávěla.  Mluvila o svých zkušenostech, o tom dobrém, co zažila, co špatného, co bylo těžké, co lehké a vlastně od roku 2014 jsem o pěstounství začala přemýšlet vážně.

Zakázali jsme si představy, jak by děti měly vypadat

My jsme si zakázali si dělat nějaké představy o tom, jak děti budou vypadat. Neměli jsme požadavky na pohlaví, věk jsme měli omezený, stejně jsme ho překročili, ale už z přípravy jsme věděli, že to jsou děti, které budou mít problémy, tím, že jsme pracovali s dětmi z dětského domova, tak už jsme věděli, že ty děti jsou specifické. I když mně se nechce říkat, že jsou jiné, protože ony jsou stejné, jenom jsou prostě zraněné, někdo se na nich trošku podepsal a v pěstounství jde o to, aby se to zahojilo, aby se zahojilo to, co někdo pomačkal.
 Moje vlastní, dnes již dospělé děti vyrůstaly tak napůl s dětmi z dětského domova a jsou pro mne velkou oporou, ony mi to schválily. Ale zase musím říct, že ne úplně všichni v rodině souhlasí s mým krokem. A s tím se pak člověk musí vyrovnat. Ne všichni vás pochopí, když se stanete pěstounem. Říkají si, proč si v padesáti letech děláš problémy, proč si děláš starosti? Už sis mohla oddechnout, už jsi mohla mít klid. Člověk se musí srovnat s tím, že ty reakce jsou jiné předtím, než se stanete pěstounem. Musí na to člověk být připravený, je to hezké a zároveň smutné

Délka procesu osvojování - rok a čtvrt

Začnu od toho, co se všem budoucím pěstounům zdá nepříjemné.  A to je délka trvání příprav. Všichni to chápou jako zdržování. Ale musím říci, že jsme se skupinkou pěstounů a adoptivních rodičů shodli na tom, že ty přípravy byly hodně dobré.  A hodně nám daly. Ono to na začátku trochu vypadá jako odrazování, ale myslím si, že je to důležité. Vím, že z naší skupiny jeden pár odešel a myslím si, že je lepší to udělat ve chvíli, kdy ještě nemají dítě, aby nedošlo k dalšímu zranění nebo zklamání.
Myslím si, že až po tom, co to skončilo, jsme pochopili tu důležitost. Všichni v naší skupince si říkáme, že to bylo prospěšné. Že jsme se dozvěděli informace, které byly důležité.  A teď z toho čerpáme. Plus z těch následných školení. I ta považuji za důležitá. Je potřeba, aby si člověk uměl vybrat téma, které ho zajímá a které potřebuje. Stejně tak považuji za důležité setkávání pěstounů s dalšími pěstouny. Protože mají specifické problémy, které se těžko vysvětlují lidem, kteří mají vlastní děti a kteří srovnávají vlastní děti s dětmi v pěstounské péči. Je důležité se setkat a popovídat si o tom, co tomu světu nemůžou vyprávět.

Mně osobně přišly nejdelší psychologické testy, ze kterých jsem měla odvařený mozek. Jsou náročné.

Asi jsme byli hodně na hraně, byli jsme na nich dvakrát, ještě jsme dojížděli do Plzně. Vždycky když jsem odcházela, jsem měla pocit, že nemám mozek.  Trošku jsme si říkali, co s námi je. Tohle bylo náročné. A také to setkání s pěstouny, když máte odpovídat na osobní věci mezi lidmi, které neznáte. Když jsme spolu měli strávit ten první víkend, tak jsem z toho měla obavy. Ale prostě jsme si sedli, byli jsme strašně dobrá parta, dodneška se scházíme, myslím si, že za to trošku může naše psycholožka Mája, myslím, že umí lidi stmelovat.  Máme dokonce skupinku na facebooku, scházíme se a podporujeme navzájem.

Máme pro vás 3 kluky !!!

My jsme měli požadavek na dvě děti. Pokud by to byla sourozenecká skupina, byli jsme ochotní převzít i tři, říkali jsme, že to nejstarší dítě by mělo být devítileté. To nevyšlo  tak jsme přijeli na krajský úřad, tam nám sdělili, že mají pro nás tři děti, tři kluky. Trochu ta věková hranice se posunula. Jejich příběh mě velmi zasáhl. A když jsem jej poslouchala, tak jsem si říkala, jestli si nějaké děti zaslouží pomoc, tak jsou to právě tyto děti. Ale přeci jenom tři a kluci, bylo to pro nás dost překvapivé.  Nejstaršímu bylo třináct. Dostali jsme tři dny na rozmyšlenou. A ten víkend jsme s manželem pořád chodili a říkali jsme si, tři kluci, máme do toho jít? Tak jsme obcházeli i ty naše přátele jich jsme se ptali. A musím říct, že většinou říkali ne. Ale my jsme se přesto rozhodli, že tři kluci jo.  Jestli si nevezmeme ty tři kluky my, tak se těžko najde pomoc pro tyhle děti, většina pěstounů kolem nás chtěla jen jedno dítě.

Seznamování

Člověk vnímá ten příběh jenom tak okrajově. Vnímá asi ty nejhorší věci z jejich života.  A že jich bylo požehnaně. Nedávno jsem si pročítala jejich spisy, protože to si člověk není schopen zapamatovat. Tak dohledává. Je pravda, že v tom příběhu strašně moc věcí chybí. Ale chápu, že z hlediska sociální péče to není možné všechno načíst. My tím, že tam máme Danka, on nám ty věci čím dál tím víc osvětluje. Což je dobré, že tak úplně netápeme. Tím jak se Danek mění, tak ty věci s postupem času vidí jinak.  I jeho pohled na rodinu se v tomto období dost mění. V podstatě je to tak, že si berete domů úplně cizí děti a nic o nich nevíte. My jsme se zkoušeli kontaktovat i s dětským domovem. Poprosila jsem je, aby nám něco sepsali, ale když nám sepíšou jejich režim, je to málo.

Skok do vody rovnýma nohama aneb když děti zpívají, nemají trauma

Od seznámení k převzetí dětí to trvalo měsíc. Bylo to krátké, nejsem si jistá, jestli by bylo lepší, kdyby to bylo delší. Trochu jsem spíš pro skok do vody rovnýma nohama. Protože stejně ty děti poznáváte nejvíc až tehdy, když žijí v té vaší rodině. Všichni tři kluci se těšili. Ale potom to setkání s realitou je pro ně těžké. Když to vysvětluji někomu, kdo to nechápe, tak mu říkám, je to jako kdyby vy jste najednou změnili zaměstnání, manžela, domov, stravovací návyky, životní rytmus. Pro ty děti je to ohromný nápor. I dospělý by měl co dělat a to dítě to musí zvládnout. Takže občas se setkávám s tím, že někdo říká – vždyť už tohle musí zvládat.  A já říkám – ne, ještě na to má čas, ještě se adaptuje. Někdo má pocit, když to tak řeknu, že by nám ty děti měly líbat ruce, ale ono to tak není. Pro ně je to také těžké. Ony by byly rády se svojí rodinou a nechápou a nerozumí tomu, proč nejsou. Někteří tomu rozumí, ale zase nechápou, proč se tomu tak stalo. Pro ty děti je ten rok těžký. Když odbočím, naši kluci teď neustále zpívají. A já si říkám, když zpívají, nemají trauma. Když si hrají nebo zpívají, v tu chvíli necítí trauma. Tak je nechávám zpívat, i když už mě brní uši  nechápu, jak si mohou čistit zuby nebo jíst a u toho zpívat. Říkám si, to se mi léčí, to je dobře.

Pokračování příště....